Z města Maun se vracíme a hledáme nějaké vhodné místo, kam by se dalo vjet autem, aniž bychom ho neutopili a zároveň poznali nějakou tu pověstnou krásu největšího sladkovodního močálu na jižní polokouli. Je to hodně složitá věc, v drtivé většině možností se zde za rozlitou řeku, která zde má „konečnou“, přepravuje malými letadélky do konkrétních částí parku, nebo zřídkakdy i motorovými čluny, kdy obě možnosti jsou velmi drahé.
Navíc se stejně bez rezervace nechytáme. Několikrát jsme se doptávali v některých ubytovacích zařízeních a společným jmenovatelem bylo jen kroucení hlavou, v lepším případě možná příští týden. Asi stokrát jsme se pokusili odbočit, navigace ukazovala vodu úplně všude, ale voda buď nikde nebyla, nebo naopak byla všude a nedalo se nikam, ani autem, ani pěšky, pokračovat.
Co je vlastně delta Okavango?
Delta řeky Okavango je obrovská bezodtoká oblast, kde se tvoří vnitrozemská delta, která má v největším stavu rozlohu 16.000 km2 a když je voda rozlitá, lze mluvit o dokonalé oáze v poušti. Voda naráží na okraje rozpálené pouště Kalahari, vypařuje se a vytvářejí se labyrinty kanálků a ostrůvků, kdy hloubka močálu nikde nepřesahuje 2 metry. Je to jeden z mála takzvaných „vnitřních delta systémů“, které neústí do moře nebo oceánu. Jedná se o unikátní přírodní úkaz, kdy záplavy přicházejí paradoxně v období sucha a biologické cykly rostlin a zvířat se naučily plně synchronizovat se záplavami. Jedná se o velmi ojedinělou a zvláštní interakci mezi klimatickými, hydrologickými a biologickými procesy. Jinak nejtypičtější rostlinou v těchto močálech je šáchor papírodárný, který často tvoří obrovské husté plochy. Tato rostlina byla ve starém Egyptě používána k výrobě papíru a dosahuje výšky až 5 metrů.
Viděli jsme ho jak v Egyptě, tak i v jiných částech Afriky. Z našeho laického pohledu to vypadá jako hodně přerostlá přeslička. Okavango je domovem pro některé ze světově nejvíce ohrožených druhů velkých savců, jako je gepard, nosorožec tuponosý, nosorožec černý, africký divoký pes nebo lev. Nachází se zde také obrovské skupiny vodušek, které slouží jako živá spižírna pro predátory, nechybí zde ale ani sloni, hyeny, paviáni, orlovci apod. Záplavy způsobují letní lednové deště v Angole, kde řeka pramení a trvá neuvěřitelný měsíc, než zemí proteče do Namibie a Botswany, kde svoji pouť končí a kde se vylije. Řeka je totiž dlouhá kolem 1.600 km.
Vody je zde dostatek celoročně, zatopené plochy jsou před příchodem velké vody asi třetinové. Každopádně voda nepřestává přitékat, nejvíce jí je prý od června do srpna. V únoru 2013 byla delta Okavango vybrána jako jeden ze sedmi přírodních divů světa Afriky a o 16 měsíců později, v červnu 2014, ji organizace UNESCO zařadila jako jubilejní 1000. položku na světový seznam kulturního a přírodního dědictví.
Jak se místa UNESCO v Africe zdolávají?
V Africe je míst zapsaných na seznam UNESCO celkem 106 a jsou často velmi složitě přístupná, nebo dokonce zcela nepřístupná. Nám se jich povedlo během posledních šesti let a čtyř specializovaných tříměsíčních expedic navštívit 76. Protože za poslední dva roky přibylo na prestižní seznam UNESCO po celém světě několik desítek nových míst, dá se říci, že jsme se svými „výsledky“ v globálním měřítku tak trochu v mínusu. Jednoduše řečeno, cestovat po místech UNESCO v Africe je velmi složité a nákladné, jde to velmi pomalu a nová místa přibývají v posledních letech rychleji. Pro cestovatele jsem v roce 2004 založil speciální webové stránky www.unescoclub.cz, kde se může každý zdarma zaregistrovat a následně celý život registrovat své navštívené památky. V současné době je na seznamu 1031 položek, z toho 802 kulturního dědictví, 197 přírodního a 32 smíšeného ve 163 státech světa. Česko má na tomto seznamu celkem 12 míst, čímž je co do koncentrace na první příčce na světě.
Myslel jsem, že nám rozbijí hubu..
Je tma, jedeme po hlavní široké asfaltové silnici a najednou se před námi, zcela nečekaně, objevilo jezero plné vody, které bylo rozlité úplně všude. Za plné rychlosti jsme skončili skoro pod vodou. Hned jsem zařadil zpátečku a vyjel, až potom jsem si uvědomil, že pokud bych zareagoval o vteřinu později, bylo by auto zřejmě pod vodou celé. Dopravní značka byla do dvou třetin pod vodou a to byl jen začátek. Ve tmě a zrádné mlze to navíc vše vypadalo dost strašidelně. Místní si vytvořili kolem vody labyrint cestiček vedoucích lesem, trávou, zahradami plnými všelijakých plodin, rákosím i pískem a ty se před námi neustále rozdvojovaly a roztrojovaly. Vždy jsme tak nějak spontánně na některou odbočili, někdy to vyšlo, ale spíše to nevycházelo.
  |
Většinou to nebyla ta správná cesta, což se poznalo podle toho, že končila opět ve vodě. Když už si řidiči před námi udělali nějakou novou cestičku, další den nebo týden již byla podle všeho zaplavená, a tak vytvářeli další a další. Klíčem bylo vždy jet tou nejdále od vody, což nás hned nenapadlo, neboť některé byly mnohem širší a vyježděnější, a tak jsme logicky jeli raději po nich, což bylo blbě. A tak jsme hledali a zkoušeli další a další cestičky, které často vzbuzovaly oprávněnou pochybnost, že se ještě jedná o místo pro projetí auta a ne jen pro pěší. Mnohokrát jsme dokonce „lízali“ místní chatrče doslova o centimetry, lidé v nich leželi a spali při otevřených nebo vykopnutých dveřích, když reflektor našeho auta při prodírání kolem chatrče na vteřinu zasvítil do útrob obydlí, lidé se maximálně ohlédli a spali dál. Měli jsme obavy, že na nás vlítnou a rozbijí nám hubu, protože projíždět přes jejich kuchyň teréňákem vypadalo dost divně, ale nic, jako by se nic nedělo. To nás utvrzovalo stále častěji, že jedeme správně a že se vlastně nic divného neděje. A tak to trvalo asi hodinu, než jsme úplně náhodou vyjeli na hlavní, tentokrát ale již na prašačku.
Fotí si nás prosím pěkně i Češi!
Další den jsme si při jedné takové zajížďce všimli ukazatele, který naviguje na jakýsi přívoz. Cedule byla dost omšelá a sotva držela, a tak to vypadalo, že asi jedeme zbytečně, ale za pokus ty tři kilometry stály. Řekli jsme si, že pokud by to ale vyšlo, byla by to jedna z mála, nebo možná vůbec jediná příležitost svézt se na druhou stranu skrz přírodní kanály a poznat kus Okavanga, o což jsme moc stáli. Žádná loď tu ale k našemu zklamání není a už asi hodně dlouho nejezdí, je zde jen velmi zchátralý kemp, a když by tu neštěkal pes, vsadil bych se že tu nepotkáme žádnou lidskou duši. Když se už už chystáme odjet, překvapí nás v bráně vysoký autobus a nějací běloši si nás přes sklo natáčí na kameru a fotí. Jsme tak trochu zvyklí, že jsme středem pozornosti skoro všude, kam přijedeme, ale tohle nám připadalo tak trochu jiné. Náš odjezd proto odkládáme a čekáme, co se bude dít.
Řidič vyslyšel instrukce na bráně, že se má nejdříve zatroubit, pak si otevřít sám bránu, projet a zase ji zavřít. Vystupuje 8 lidí a okamžitě k nám přichází jedna milá dvojce, která nám s úsměvem a zdá se, že i s upřímným údivem, prozradí, že celá výprava osmi lidí jsou Češi. Trochu se studem říkají, že neradi jezdí organizovaně a jde to na nich opravdu vidět, ale že udělali výjimku, protože prý Botswanu není jednoduché procestovat sólo. Že cestují sami, jen se připojili na část své cesty k jiným Čechům. Říkali nám to trochu se studem v hlase a obhajovali to hned tím, že jsou stejné krevní skupiny jako my (individuální cestovatelé).
Moc rádi jsme je potkali. Bylo to fakt milé, ale velmi krátké setkání, neboť jsme je nechtěli zdržovat od jejich plánů. Domlouváme se, že se v Čechách určitě u nás na Hromovce ve Špindlerově Mlýně uvidíme. Jen jsme se divili, že ostatní Češi nemají o bližší kontakt zájem, a tak se nevnucujeme a odjíždíme. Spíme na trase do města Ghanzi. Krásné klidné místo na nádherné asfaltové silnici, ticho, hvězdy, nádherný měsíc, ale ... celou noc se třeseme zimou, je snad čistá nula.
Chystáme se projet poušť Kalahari
Hned ráno přijíždíme do města Ghanzi, kde máme poslední možnost před pouští Kalahari nabrat vodu, naftu a případně najít nějaký servis. Protože nás tradičně trápí celá řada poruch na autě, snažíme se ráno alespoň něco odstranit. Už nám dlouho vaří auto, někde uniká voda z chladiče, někdy to trvá 30 km, někdy 300 km. Nikde žádný únik vody nepozorujeme, a tak si myslíme, že bude nějaká malá díra v chladiči, proto kupujeme speciální tekutinu, kterou tam nalijeme a ona by měla malé netěsnosti uzavřít. Klínový řemen nemají, což nás trápí docela dost. V poušti přijít o klínový řemen, to by mohl být velký malér. Ale co se dá dělat. Kupujeme alespoň olej do motoru, který nám díky prořízlé části teče, a musíme ho doplňovat. Vodu naplníme do všeho, co máme volné, bude se určitě hodit do poslední kapky. Posnídáme v hotýlku u silnice, Kalahari Arms, uděláme nějakou hygienu, Veronika vyfotí nějaké mapy na zdi, které by se mohly hodit, což se později ukáže jako skoro životně důležitý nápad. Jedeme. Jsme nedočkaví, co nás vlastně čeká. Poušť autem, které nám může kleknout kdykoliv, to je velká nejistota a mohlo by to při troše smůly znamenat konec naší cesty.
Ve vesnici Tshane zajíždíme na místní policejní stanici, potřebujeme zjistit, zda vůbec je v našich silách poušť přejet. Potřebujeme také vědět, kde je cesta, protože v této vesnici všechno končí. Policisté nám vysvětlí kudy a tvrdí, že naše auto to zvládne, ale terén je složitý.
Najíždíme na písečnou cestu, k bráně národního parku Kgalagadi to máme 130 km. Část cesty to jde, ale asi od poloviny se to horší. Hluboký písek se dá projet jen ve velké rychlosti a ten je již skoro všude. Přes cestu nám přebíhají maličcí dig-digové. Projíždíme močály a navijákem se vytahujeme jak z vody, tak z písku. Několikrát vaříme a musíme dolívat vodu, závadu se trapným přípravkem nepodařilo odstranit a nás čeká náročný přejezd pouští, kudy nikdo nejezdí. Už za tmy přijíždíme k bráně, která je zavřená. Naproti je jakýsi kemp, který působí velmi zpustle a nikde nikdo není. Uvaříme si večeři, při které dcera hlídá baterkou, aby Veroniku při vaření nepřekvapily šelmy, jejichž slídící oči se v záři světelného sloupu jen mihotají, a já se mohl vysprchovat. Stopy od obrovských tlap jsou všude. No zítra nás čeká výjimečný den.
