Když děti uprchlíků mohou klidně usínat

Číslo

O církevním azylu s Fanny Dethloff

Fanny Dethloff (53) je evangelická farářka, předsedkyně neziskové organizace Asyl in der Kirche a zmocněnkyně pro záležitosti uprchlíků v Evangelické církvi severního Německa. Za svou dlouholetou činnost obdržela cenu Dorothee Sölle a další ocenění.

Co je to církevní azyl a jak funguje?

Církevní azyl funguje v Německu od roku 1983, přitom však neexistuje oficiálně. Jedná se o ochranu, kterou poskytují církevní společenství uprchlíkům v akutním nebezpečí vyhoštění. Je to symbolická ochrana, která je zároveň hluboce demokratickým jednáním stojícím jak v biblické, tak v lidskoprávní tradici.

V demokratickém státě se samozřejmě nevyskytuje žádná extrateritoriální oblast, a už vůbec to nejsou církve. Přesto církve ohrožené uprchlíky přijímají a zveřejňují jména a adresy, aby tak umožnily další právní kroky. Činí tak na základě svého vlastního přezkoumání situace. Po třiceti letech se již etablovaly určité postupy. Sbory přebírají na období církevního azylu veškeré náklady (posudky, právníky, obživa), děti mohou chodit do školy (jako děti všech neregulérních migrantů) a v sedmdesáti procentech případů se nám také podaří napomoci, aby tito lidé získali azyl a mohli zůstat. Fungujeme tak svým způsobem i jako kontrola a hodnocení práce našich státních orgánů, které mají na starosti azylové řízení a udělování povolení k pobytu. Můžeme doložit, že se tyto orgány čas od času zmýlí. 

Kdy a jak vznikla myšlenka církevního azylu? Bylo to hnutí „zdola“?

Na konci sedmdesátých let utíkalo mnoho uprchlíků z Latinské Ameriky před diktaturami do USA a pokoušeli se pokračovat do Kanady, aby tam dostali politický azyl. Byli však stále posíláni zpět. V této nouzové sitauci vyhlásily některé církve na jihu Spojených států tzv. „Sanctuary Movement“ (Hnutí za útočiště). Přijímali uprchlíky a jako v čase osvobozování otroků je „podzemní železnicí“, od společenství ke společenství, dostávali stále dál na sever. (pozn. red.: Podzemní železnice je pojem z doby, kdy utíkali afroameričtí otroci z jižních do severních států USA.  Jednalo se o systém úkrytů podporovaný protiotrokářskými sympatizanty.) Tito lidé kvůli své činnosti velmi riskovali, bývali zatýkáni a některým byla odepřena všechna občanská práva. Vize Johna Fivea, jednoho z otců hnutí, který byl také několikrát v Berlíně, se stále drží při životě. Dodnes staví křesťané a křesťanky v poušti mezi Mexikem a Arizonou stanice s pitnou vodou, aby umožnili útěk migrantkám a migrantům. Vyznání Johna Fivea, navazující na Lukášův příběh o cestě učedníků do Emaus, zní: „Když potkám Mexičana v poušti a on se mne ptá, proč tu tolik riskuju, řeknu: ‚Bratře, já hledám Ježíše. A tuším, že právě v tomto momentu jsem ho nalezl.‘“

Na začátku osmdesátých let, konkrétně v roce 1983 použili tyto prostředky v kostele Svatého kříže v Berlíně a ve sboru v Paderbornu, aby ochránili odmítnuté uchazeče o azyl před vyhoštěním.

Jste předsedkyní neziskové organizace Asyl in der Kirche. Co je konkrétně jejím úkolem?

Od roku 1994 se sjednotila církevní společenství a aktivisté a založili síť, která umožňuje vzájemnou podporu a nácvik postupů v různých situacích.

Během posledních let jsme se stáhli z médií a místo toho vedeme jednání s úřady. Snažíme se tak dosáhnout řešení jednotlivých případů v maximální prospěch dotyčných osob. Teprve poté církevní azyl zveřejňujeme. Příslušné úřady o azylu ale v každém případě rovnou informujeme, abychom mohli využít právní prostředky. Jako předsedkyně organizace funguji jako kontaktní osoba pro zřizování církevního azylu a pro školy nebo jiné skupiny, které si přejí se o církevním azylu něco dozvědět.

Širší organizační základna je ovšem také důležitá, když je na církevní společenství podáno trestní oznámení. 

Které církve v Německu provozují církevní azyl?

Naše pracovní společenství je ekumenické. Církevní azyl podporují evangelikální společenství, katolické farnosti, evangelické sbory i kláštery. 

Jak funguje spolupráce ve společenství, které azyl poskytuje?

Církevní azyl je pro mnoho lidí příležitostí se solidárně angažovat. Mnoho lidí chce pomáhat, přinášejí věci, renovují prostory, pomáhají doučovat děti nebo organizují jazykové kurzy. Někteří experti přebírají dohled nad právními záležitostmi a obstarávají kontakt s cizineckými úřady a ministerstvem vnitra. 

Jaké zkušenosti sbory mají?

Mnozí hodnotí církevní azyl nadmíru pozitivně, často jako novou zkušenost a poznání mezináboženského dialogu. Vzniká kultura pohostinnosti, která všem zúčastněným přináší velmi mnoho. A církevní společenství vidí, že to jde.

Navíc je to spirituální zkušenost, ve které je zcela bezprostředně uchopitelný kontextuální výklad Bible:

– Když se kurdské znásilněné ženě dostane v církevním azylu poprvé uznání a psychologické péče, je jasné, co znamená uzdravení sehnuté ženy.

– Když děti uprchlíků mohou opět klidně usínat bez strachu z policejního zásahu uprostřed noci, je jasné, co znamená, když Ježíš říká „Přijímejte děti!“,

– Je jasné, co znamená: „Byl jsem cizincem a přijali jste mne“.

Dá se říci, že církevní společenství nalézají cestu k jistému prohloubení křesťanství a svým způsobem „procitají“. 

Jak funguje spolupráce s církevním vedením?

Pokud byla jednotlivá církevní vedení i EKD (Evangelische Kirche Deutschland, zastřešující organizace sdružující vedení jednotlivých zemských církví) dříve např. k tématu protestního výkladu Bible spíše zdrženlivá, tak v poslední době prodělala určitý proces, jehož výsledkem je celkem široká podpora tomuto hnutí. Synody se usnesly, že sbory, které by se měly dostat do konfliktu se státem, mohou se spolehnout na plnou podporu celé církve. 

Jak reagují úřady?

Některé spolkové země se tomuto úhlu pohledu dodnes vzpírají, a tak dochází k tomu, že jsou nuceně vyklízeny kláštery nebo násilím dobývány kostely a fary. V naprosté většině případů však existuje tichá dohoda, která spočívá v tom, že sborům je přenechána iniciativa a čeká se na její výsledek. Často dá soud obviněným za pravdu. Stává se také, že trestní řízení vedené proti sborům je zrušeno, protože sbory sloužily ústavě a její ochraně.

Kdo může využít církevního azylu a podle jakých kritérií jsou tito lidé vybíráni?

Církevní azyl je instituce svého druhu. V současnosti máme v církevním azylu lidi, kteří jsou stiženi Dublinem II (vyhoštění do Itálie, Maďarska nebo na Maltu – viz informační box) a na základě zkušeností, které museli prodělat, se obávají smrti. Máme tu romské rodiny se Srbska a Makedonie, které potřebují zvláštní ochranu, ale i lidi z Turecka, kterým hrozí vyhoštění. A také se pokoušíme pomoci těm, kteří žili dlouho bez dokladů a nemohou se vrátit do země svého původu.

Situaci jednotlivých lidí přezkoumávají právníci, aby zjistili, jaké mají vyhlídky. Někdy je třeba doporučit i tzv. dobrovolné vycestování. 

Kolik lidí využije v Německu průměrně za rok církevní azyl a jaká je úspěšnost těchto případů?

Na našich internetových stránkách www.kirchenasyl.de jsou uvedeny všechny nám známe případy. Pravidelně je aktualizujeme. (V roce 2011 bylo uskutečněno v Německo 31 církevních azylů, které se týkaly 69 osob. Ze sedmnácti v tomto roce ukončených bylo 16 úspěšných – pozn. red.)

Byly časy, kdy se v Severním Porýní-Vestfálsku účastnilo putovního církevního azylu 850 uprchlíků. Dnes, také na základě změny zákonů o azylu v rámci nového zákona o přistěhovalectví z roku 2005, je možnost řešit krajní případy omilostněním. 

Zabývá se vaše organizace také německou migrační politikou? Jaké jsou německé zákony o přistěhovalectví v porovnání s ostatními evropskými zeměmi?

Ano, stále znovu se do toho vkládáme a snažíme se také sledovat politiku udělování azylu v rámci celé Evropy. Zvláště se snažíme o implementaci ochranných mechanismů do národní legislativy. Cizinecká politika je stále závislá na jednotlivých spolkových zemích a dalších správních celcích. Zde se pokoušíme prosadit větší transparentnost, otevřenost a toleranci. 

Funguje církevní azyl i v jiných zemích než je Německo?

Církevní azyly fungují ve Švédsku a Finsku, ale také v Nizozemí a Rakousku. Např. v Nizozemsku jsou kostely také přímo obsazovány skupinami uprchlíků a solidárními aktivisty. Zde je obzvlášť důležité, že církve reagují otevřeně a ne jako páni domu, kteří rovnou volají stát, aby vyklidil prostor a obnovil pořádek.

S očekáváním sledujeme, jak dopadne církevní azyl ve Votivkirche ve Vídni. Jsme ale také solidární s pochodem uprchlíků z Würzburgu do Berlína a s těmi, kdo ještě stále v Berlíně táboří.

Rozhovor připravil Jakub Ort.

Statut uprchlíka/azylanta přiznává v Německu jeho žadateli Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky se sídlem v Norimberku. Status uprchlíka podle ženevských konvencí získá průměrně 12 procent žadatelů. 2 procentům z nich je přiznána ochrana na základě článku 16 německé ústavy. Přibližně 84 procent žadatelů je odmítnuto. Ti jsou buď vyhoštěni do své země, nebo je jejich vyhoštění odloženo – pokud nemohou být dopraveni zpět ze zdravotních důvodů nebo např. kvůli válce ve své zemi. Tento stav může trvat i několik let.

Dublin II je soubor pravidel, který určuje, který z evropských států je zodpovědný za azylové řízení s konkrétní osobou. Podle evropského ujednání je totiž možné podat žádost o azyl pouze v jednom evropském státě. Většinou se jedná o stát, na jehož území vkročil uprchlík nejdříve. To má za následek, že uprchlíci jsou např. z Německa odsouváni především do Řecka, na Maltu nebo do Itálie. Kritici odmítají autoritativní pravidla, která znemožňují vybrat si zemi pobytu, a upozorňují, že Dublin II radikálně snižuje možnosti uprchlíků získat azyl, protože jsou často odsouváni do zemí, kde systém poskytování azylu vůbec nefunguje a kde se jim nedostává ani minimálního zabezpečení.